Studenti slánského gymnázia v Pegnitz

Podrobnosti: Zobrazení: 1662

Němčinu jako jazyk jsem si hned na začátku svého učení oblíbila a měla jsem motivaci k dalšímu rozvíjení znalostí. Nezbytnou součástí zdokonalení se v jazyce je samozřejmě i jeho využívání, čehož se dá dosáhnout například tím, že navštívíme naši sousední zemi, Německo. Já jsem tuto možnost měla díky výměnnému pobytu s Gymnáziem Pegnitz. Jazykovou bariéru jsem sice během pětidenního pobytu v rodině neprolomila, ale naposlouchala jsem si rodilé mluvčí, procvičila si angličtinu, poznala nové přátele, navštívila zajímavá místa a také zbořila předsudky a iluze ohledně oproti Česku mnohem vyspělejší země.
V pondělí 13.10. jsme nasedli do roztomilého minibusu, rozloučili se s panem Kulichem, popřáli spolužákům veselou matematiku a vyrazili jsme po dálnici směrem k Chebu a německým hranicím. Cesta ubíhala rychle a brzy české volební slogany vystřídaly cedule pokryté němčinou. Měnila se i krajina, kterou jsme projížděli. Nebudu se tu rozplývat nad kvalitou silnic a celkově dopravou, protože to mě ani nijak nepřekvapilo. Pusu mi však dokořán otevřela směs nádherných, sytých a zářivých podzimních barev hrajících si v korunách stromů v pohoří Smrčiny, kterým jsme projížděli. Nejradši bych v tu chvíli vystoupila, popadla foťák a protáhla si nohy procházkou v té téměř pohádkové podzimní bublině.
Projeli jsme Smrčinami, kolem upravených polí, barevných lesů a opečovávaných stavení a zastavili jsme až v městě Kulmbach. Zde jsme se za občasných informačních vsuvek paní Hořejší pokochali upraveným městem s historickým jádrem a prošli se od náměstí až ke kostelu. Novinkou pro mě byly takzvané hrázděné domy, kterých jsem viděla nejen v Kulmbachu, ale i v jiných navštívených městech, nespočet. Více jsem si však užila hodinku volna, kterou nám profesorky dopřály. Se spolužačkou jsme s rozpačitým hlasem zakoupily „zwei Postekarten“ a namísto návštěvy obchodů lišících se od českých poboček pouze výškou cen jsme zapadly do papírem vonícího knihkupectví. Zvědavě jsem nahlížela do známých knížek, zírala na známé překlady a kochala se neobvyklým uspořádáním obchodu. Čas mezi knížkami však vždycky ubíhá dvakrát rychleji, tudíž jsme si jen došly na záchod a jelo se dál, konečně přímo do Pegnitz.
S výměnnými pobyty, kde se musím spolehnout pouze na sebe a své jazykové schopnosti, už zkušenost mám, ale i tak jsem pokaždé dřív nebo později nervózní. Tentokrát se mi kolena začala klepat až na školním parkovišti. Nervozita však rychle opadla, protože jsem se za necelých deset minut anglicky seznámila s mou moc příjemnou ubytovávatelkou Alisou. Ona i její rodiče se mnou mluvili lámanou angličtinou, za což jim opravdu vděčím. Má rodina bydlela na druhém konci města v útulném, tak akorát velkém domě se zahrádkou. Měla jsem dokonce možnost mít svůj vlastní pokoj pro hosty, ale raději jsem se vetřela k Alise do pokoje, abychom se co nejvíc poznaly. Brzy jsme objevily i stejné zájmy – fotografování, čtení, zpívání. Čas strávený s ní jsem si opravdu užila – za hry na kytaru jsme zpívaly oblíbené písničky, zhlédly jsme spolu milovaný film (v němčině s anglickými titulky), vydaly jsme se fotit ohnivý západ slunce a s komickou nešikovností jsme za větrného počasí zkoušely hrát badminton.
Program, který nám paní Tesařová rozdala, byl vymyšlen opravdu dobře. Škola nám tam zakomponovala i pět vyučovacích hodin ve škole. Já a mé dvě spolužačky Kája se Zuzkou jsme nahlédly do dvou hodin angličtiny, do úsměvné hodiny matematiky s milým profesorem a do dvou nezapomenutelných hodin tělocviku, kde nás fascinovala nejen obrovská, šikovně vybavená tělocvična, ale i náplň dvouhodinovky. Mezi vtipné zážitky patří i to, že na mě při jedné z angličtin německá děvčata zkoušela chrochtat, nebo že jsme v hodině matematiky dostaly papír se slovní úlohou, abychom se také mohly zapojit. Bohužel byl, pochopitelně, v němčině a tak jsme jen seděly a zíraly, kolik toho ještě neumíme.
V úterý, po přivítání milým ředitelem školy, jsme si vyslechly něco málo o historii Pegnitz a poté jsme s učitelem dějepisu svižně sešly kopec, na němž škola stojí, a podívaly se po zajímavostech a krásách Pegnitz. Mezi ty patří například park a dětské hřiště usazené po boku říčky Pegnitz nebo historické náměstí s dominující radnicí. Na radnici na nás čekal charismatický starosta, který nás přivítal a obeznámil se základními záležitostmi ohledně Pegnitz a partnerství se Slaným. Celé sezení v zasedací místnosti pojal s vtipem a mimo jiné nám dal prostor pro vlastní otázky, čehož spousta studentů využila. Některým s překladem otázky pomohla paní profesorka, jiní ze sebe větu pracně vypotili. V úterý nás kromě poznání města, v němž se nacházíme, čekal také program našich ubytovávatelů – nejprve jsme na ně čekali v aule, zatímco měli taneční hodinu a poté nás vzali na bowling. Sice jsem nevyhrála, ale důvěrně známou hru jsem si v přítomnosti přátel užila.
Středečnímu dni kraloval Norimberk. Na toto historické město, v němž pobýval Karel IV., jsem byla zvědavá a jen jsem doufala, že prudký déšť kropící silnice brzy ustane. Ještě před prohlídkou města jsme navštívili Germánské národní muzeum, což je opravdu obrovské muzeum plné zajímavých věcí. Nám průvodkyně vybrala jen pět exponátů, z nichž mě nejvíc zaujaly asi obrazy Albrechta Dürera a nejstarší glóbus z roku 1492. Po opuštění muzea jsme se prošli po Norimberku a měli to štěstí, že jsme ve dvanáct hodin stáli na náměstí před orlojem, na němž se pohybovaly figurky Karla IV. a kurfiřtů. Opět nám byl dopřán rozchod, ale brzy jsme se všichni sešli u Zlaté kašny, kde na nás čekala paní průvodkyně, Češka Vlasta, která se kdysi dávno do Norimberka provdala. Vyprávěla nám o historii města, o vlivu Karla IV. na město, ukazovala nám významné budovy a chtěli jsme se také podívat na císařský hrad, když se rozthla průtrž mračen a to, čemu jsme ráno unikly, nás dostihlo. Deštivý nečas nám znemožnil pokračovat v cestě, a tak jsme se po chvilce čekání, během níž jsme všichni i s deštníky promokli, odebrali do Dürerova domu. Průvodkyně Vlasta, jejíž jméno mě potěšilo, zakončila roli průvodce několika větami a my dostali další rozchod, který jsem spolu s přáteli využila k návštěvě teplého, suchého a hlavně toaletu majícího McDonaldu. Počasí k nám, turistům toužícím poznat Norimberk, moc přívětivé sice nebylo, ale město se mi moc líbilo a doufám, že budu mít příležitost se tam podívat znovu. Náplní večera naštěstí nebylo nic náročného, co by unavené Slaňáky dorazilo. Pegničané nám zarezervovali místa v pizzerii a mi si tak nad lahodnými pizzami odpočinuli a popovídali.
Náš předposlední den zabral v programu nejvíce místa. Však jsme také dohromady projeli několika zastávkami, které leží na území Franckého Švýcarska. Nejprve jsme se podívali do muzea v Tüchersfeldu, kde nám průvodce zábavnou formou zprostředkoval dějiny tohoto území a kde jsme také měli za úkol odpovědět na vytištěné otázky – to by nebyl problém, avšak text nám dala paní Neukam a pro ne němčináře nebo pro ty, kteří z němčiny doposud mnoho nepochytili, bylo složité přeložit otázky a vyhledat patřičné odpovědi. Než jsme Tüchersfeld opustili, zastavili jsme se ještě v obchůdku s kameny, minerály a fosíliemi a měli příležitost odnést si pěkné suvenýry. Druhou zastávkou bylo město Forchheim, opět zajímavé historické sídlo plné starých staveb, hrázděných domů a tak trochu turistických atrakcí. Po procházce centrem, během které jsem měla možnost sjednotit své názory ohledně architektury s paní Hořejší, jsme se opět na chvíli rozešli každý svou cestou. Dnes jsme nepřízni počasí unikli a pršet začalo, až když jsme ujížděli dálnicí. Nad krajinou se později vytvořila krásná sytá duha, ale mnozí ji nezaregistrovali, protože už je přemohl spánek.
Odpolednímu a večernímu programu čtvrtka je třeba věnovat alespoň jeden odstavec, protože se mi opravdu líbil. Konal se totiž takzvaný Social evening, Sozial Abend nebo chcete-li společenský večer. Ještě před tím jsem, tak jako mí spolužáci, spolu s Alisou upekla čokoládové muffiny, které jsme následně na internát, Schülerheim, donesly. Mezi hromadou dalších dobrot, slaných, sladkých, na chuť i na zasycení, se našich dvanáct muffinů ztratilo. Paní Tesařová pak ve spolupráci německých profesorů zhodnotila výměnu, poděkovala rodičům a pak předala slovo panu Huberovi, který spustil prezentaci o Slaném a o výměnných pobytech v našem městě. Téměř všichni studenti se mezitím vytratili na diskotéku o patro níž, já a pět dalších lidí jsme zůstali, ale i my jsme nakonec dali přednost zábavě v podobě fotbálku v přízemí.
Večer utekl, noc vystřídalo ráno a poslední den, pátek, započal. Nesnáším loučení a když jsem si podávala ruku s rodiči a objímala Alisu, bylo mi těžko. Po dvouhodinovce tělocviku, o níž už jsem se zmiňovala, jsme udělali velkou společnou fotku (na které nejsem vidět, haha), nasedli jsme do minibusu, zamávali Němcům a vyrazili. Přímo jsme však nejeli. Zastavili jsme se ještě ve Waldsassenu, konkrétně nám paní Hořejší ukázala obrovský, mega nádherný kostel, v němž jsme omámeně hleděli s otevřenou pusou na propracované štuky, které ve všemožných ornamentech zdobily snad celý povrch zdí, na neobvykle bohatou výzdobu oltáře, na obrazy na stropě a na stěnách. Barokní, opravdu nebesky krásnou nádheru, si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Bohužel se zde nesmělo fotografovat, a tak kouzlo umění zůstává skryté pod docela obyčejnou omítkou zrenovované baziliky.
Pak už jsme se nezastavovali a hranicemi jsme prosvištěli jako nic. Přišla zpráva od operátora, mostům vládly čmáranice, silnicím pukliny, a přesto jsme se cítili jinak. Uvolněněji. Domácky. Jak se říká, všude dobře, doma nejlépe.
Už jsem obdivovala němčinu, krásu německých měst a štěstí, že jsem natrefila na tak bezvadnou rodinu, ale ještě jsem nevyjádřila svůj obdiv, respekt a uznání těm, kteří si to zaslouží. Patří mezi ně samozřejmě paní Tesařová, která nám všechno německé – od uvítacího proslovu pana ředitele, přes výklad v muzeích až po jednoduché pokyny a záležitosti – překládala a která také tento výměnný pobyt zorganizovala. Uznání patří i paní Hořejší, jejíž přítomnost a ochotu povídat si jsem mnohokrát ocenila, a samozřejmě je třeba vyzdvihnout i pana řidiče, který jel do Pegnitz poprvé a který nám cestu zařídil bez nehod a problémů.
Za sebe – a věřím, že i za mé spolužáky – tohoto týdne stráveného v Pegnitz nelituji a jsem moc ráda, že jsem měla možnost konečně naplno ochutnat němčinu, cizí zemi a nové prostředí. Těším se, až v dubnu mí pegničtí přátelé přijedou k nám a také se těším, až Německo navštívím opět v budoucnu.

Vlasta Řenčová, kvarta