Vytisknout
Zobrazení: 5094

 

Zkus nám představit taneční skupinu, se kterou ses účastnil letošního mistrovství světa.
Naše taneční skupina se jmenuje Dancing Wave. Má dvanáct členů, z toho jedenáct je děvčat a pak jsem já. Tancujeme styly jako disco, streetdance nebo showdance.

Jak jste se dostali až na mistrovství světa?
Autobusem (smích). Ne, dělám si legraci, naše cesta na mistrovství byla zajímavá. Vlastně jsme o té akci nevěděli až do poslední chvíle. Organizátoři zvali na toto mistrovství taneční skupiny ze všech mistrovstvích republik, které se umístily na prvním, druhém nebo třetím místě.

Kdy jste se tedy dozvěděli, že se máte zúčastnit i mistrovství světa?
Naše taneční skupina začíná po prázdninách zkoušet vždycky v říjnu. Takže jsme první týden nastoupili na sál a druhý týden jsme se dozvěděli, že nás chtějí na mistrovství světa, které se konalo 16. – 17. listopadu. Měli jsme tedy něco přes měsíc na to, abychom oprášili staré choreografie, doučili se je, popřípadě je naučili nové členy.

Jak to na mistrovství světa vypadalo?
Jak už jsem řekl, konalo se o víkendu 16. – 17. listopadu a bylo v Liberci, v zábavním centru Babylon a v Kongresovém sále. V sobotu jsme se stali prvními vicemistry světa a v neděli jsme dostali zlato. Soutěžilo se v různých kategoriích. V sobotu, kdy jsme získali stříbrnou medaili, jsme soutěžili v kategorii urban street dance fasion show, kam se dá zařadit skoro všechno, různé styly i věkové skupiny, taková mix kategorie. V neděli, kdy jsme získali titul mistrů světa, jsme se soutěžili v kategorii urban pop dance. Sem patří moderní tanec, něco mezi disco, streetdance, MTV dance a showdance.

Čím jste podle tebe zaujali porotu?
Dle mého názoru je to v obou případech jednoduché. V sobotu jsme soutěžili s choreografií „Návrat do dětství“, kde je vidět krásný kontrast mezi puberťačkami a šestiletými holčičkami. Je to show s mnoha rekvizitami, která začíná tím, že já jako prodavač panenek přijdu ke krabicím, ve kterých sedí ty malé holčičky. Mám v ruce prachovku, ometám je a křičím: „Kupte si panenky!“. Velké holky se mi vysmějí, pak se ale ozvou první tóny hudby a ty malé roztomilé holčičky vylezou z krabic a vypadají jako takové ty panenky na hracích skříňkách. Myslím, že to má obrovské kouzlo. A v choreografii, díky které jsme vyhráli, se zase vyskytuje párová akrobacie. Máme vždycky něco originálního. Navíc všechny skupiny v těchto kategoriích nosí latexové nebo jinak vyzývavé oblečení, ale my vystupujeme v teplákách a upnutých tílkách, aby byl vidět pohyb. Tímhle hodně vynikáme, jsme prostě odlišní, zajímaví, jiní.

Jaký jsi měl při vyhlášení mistrovství pocit?
Když jsme se s Dancing Wave stali mistry světa, proběhla mi hlavou jediná myšlenka – lepší pocit už nikdy mít nebudu. Když nám na krk věšeli medaile, dostali jsme pohár, za námi visela obrovská česká vlajka a hrála česká hymna, bylo to nádherné. Až do druhého listopadového víkendu bylo tohle pro mě nesplnitelným snem, ale asi jsme vážně dobří. Nikdy jsem nedoufal, že to vyjde. Pro mě už neexistuje něco vyššího, už nejde nic víc dokázat, tohle je vrchol mojí kariéry.

Jak ses k tancování vůbec dostal?
Absolutní, a řekl bych až absurdní náhodou. Do svých jedenácti let jsem bydlel na Kladně a moje máma chtěla, abych něco dělal, abych chodil do nějakého kroužku. Sama naštěstí poznala, že nejsem sportovní typ, ale všimla si toho, že mám hudební sluch a že docela dobře zpívám. Tak mě vzala na Kladno do hudební školy, kde jsem se začal učit hrát na flétnu. Mně se ale nelíbila výuka typu „nota Evička“, vždyť já jsem za celý půlrok flétnu nedostal do ruky! Rozhodl jsem se, že to takhle nechci, a hudební školu jsem opustil. To bylo v první třídě. Na konci druhé třídy jsem před naší školou potkal postaršího pána v kvádru, který rozdával krásné žluté letáčky. Já jsem byl tehdy nadšený z toho, že jsem dostal tak úžasně barevný papírek, založil jsem ho do kapsy u kalhot a úplně na něj zapomněl. Když pak máma prala, objevila ho a přečetla si, že Taneční škola Viola Kladno a taneční mistr Václav Dubkovec přijmou nové členy. A tak mě tam vzala. Na první hodině nás v obrovské kladenské tělocvičně bylo sto, tedy padesát párů, učili jsme se latinsko-americké tance. Později nám pan taneční mistr vysvětlil princip eliminace a rozdělili jsme se na dvě poloviny. Jedna měla trénink dříve, druhá později. Tak to pokračovalo, až nás na hodině zbylo deset, a v jednom z těch pěti párů jsem byl i já. Tréninky se konaly třikrát týdně po dvou hodinách.

Jak ses propracoval až ke své současné skupině?
Byla to s tancem samozřejmě ještě dlouhá cesta, ale k Dancing Wave jsem se dostal náhodou. Na jedné talentové soutěži, kde jsem účinkoval jako doprovod, jsem tančil s dvěma soutěžícími v páru. Akci uváděla moje nynější trenérka a ta mi nabídla možnost tančit v tehdy nové skupině. Název Dancing Wave vznikl o několik let později.

Jaké máš plány do budoucna? Chceš se tancem živit?
Samozřejmě, že bych chtěl, ale v Česku neexistuje škola, kde by se vyučoval druh tance, který dělám já. Nejbližší taková je až v Bratislavě, a to je pro mě prostě nereálný cíl. Rozhodl jsem se tedy, že si vyberu povolání učitele. Chci se dostat na UK nebo na UJEP, na obor čeština a společenské vědy. Zajímal jsem se ještě o obor politologie na FSV UK, ale vzhledem k tomu, že na přijímačkách by po mě chtěli přehled kulturních a historických reálií, nemám moc šancí se tam dostat. A stejně vím, že skončím za katedrou. Chci učit. Má to tak být.

A co tvé plány ohledně tancování?
S letošní maturitou budu muset bohužel opustit svoji taneční skupinu, a vůbec nevím, co budu dělat. Asi si najdu nějaký taneční sál v místě, kde budu studovat, ale už to nikdy nebude takové jako tady. Dancing Wave je moje první taneční skupina, jsou to mí nejbližší přátelé, je to má rodina. Jediné, co teď vím, je, že tančit nikdy nepřestanu.

Nikola Sedloňová, 3. A
Foto: Tereza Potužilová, 3. A


V. Nágl